O nás

 

 

Jak jsem ke špiclíkům přišla

Děti byly velké, ráda chodím na procházky a nechtělo se mi jen tak bloumat venku, pejsek by byl ideální společník, musíte ven za každého počasí, což se partnerovi nechce. Vybírala jsem dlouho vhodné plemeno. Věděla jsem, že chci, aby byl pejsek malý a chlupatý. Zpočátku bylo ve výběru více ras, až metodou vylučovací zůstal Německý špic. Pro svoji první fenečku jsem si jela v r. 1996 z Prahy, tenkrát jsem bydlela Na Hřebenkách, s vysokou horečkou ke Stříbru. Nechtěla jsem čekat, až budu zdravá, hrozně jsem se na štěňátko těšila. Byly tam dvě fenečky orange sable, ta jedna mně hned na první pohled padla do oka a jakmile se ke mně přibatolila, bylo rozhodnuto o lásce na téměř 15 let. Bylo mi jedno, že chovatelka říkala, že myslela pro mě tu druhou. Nelitovala jsem nikdy. Začala jsem jí říkat Viky (i když byla dle rodokmenu Viola), byla to naše Vikynka, Vikášek, Vikýsek, Vikča. Byla ohromná. Hned když jsem si ji dovezla domů, přijela se na ni podívat moje maminka a říkala, prosím Tě, co sis to dovezla za „chcípáčka“ vždyť se celá klepe. Klepala se proto, když se natahovala do mističky pro masíčko. Ona byla tak maličká, že i nízká miska byla pro ni hrozně vysoká a jak se snažila na těch svých krátkých nožkách dosáhnout doprostřed mističky pro kuřátko, musela vyvinout hrozné úsilí, což způsobilo ten třes. Spala s námi v posteli, vždy jen v nohách. Viky milovala aport, venku nosila klacíky, spadaná jablíčka, kaštany a vydržela je přinášet do „roztrhání těla“. Byly jsme na sebe hrozně napojené. Když mi zemřela maminka, volali z nemocnice, nevím, jak to to zvířátko vycítilo, ale přišla a položila si na mě pacičku, jako by říkala, neboj, to spolu zvládneme a celý den se ode mě nehnula, stále se mě dotýkala a dávala najevo, jak se mnou soucítí. Říkala jsem si, že jí takovou dojemnou péči musím za ten její psí život oplatit. Byla to parťačka, která se hned tak nenarodí.

 Po 4 letech, to aby ji nebylo doma smutno, jsem se rozhodla pořídit jí kamarádku. Přibyla k nám do rodiny Marcie, nádherné krémové chlupaté klubíčko. V r. 2000 bylo Pomerainů málo, čekala jsem na ni 3 roky. Ale Vikynka nejásala, byla spíš samotářka, stačila jí lidská smečka, zjevně po psí kamarádce netoužila. Trvalo to dlouho až do jejího hárání, když zkoušela, zda by ji to štěně nemohlo nakrýt. Což se z pochopitelných důvodů nepodařilo, ale ledy byly prolomené. Nakonec Marcinka převzala vůdčí roli ve psí smečce navzdory své trpasličí velikosti, pozdějšímu příchodu do rodiny, byla ona ta dominantní, ale staly se parťačkami, které sice spolu nikdy nedováděly tak jak to vidím nyní u našich psích holek, ale byly stále spolu. Obě byly velké cestovatelky. Když jsem připravovala věci na cestu a vyndala jejich cestovní tašky, tak se obě dvě vrhaly střemhlav dovnitř a nehnuly se z tašky, dokud jsme je nedali do auta. Milovaly výlety, procházky a chtěly jako většina pejsků být co nejdéle venku. Žít ale trvale v domečku se zahrádkou, tak to se splnilo mně a jim až později. Zahrádku milovaly v létě i v zimě. Obzvlášť Vikynka byla zimní pes. Jak ta dokázala řádit ve sněhu. Ryla čumáčkem ve sněhu, že jí z něho koukaly jen ouška a zadníma nožkama vyhazovala jako kůzle.

 Holky bohužel stárly, tak jsem se rozhodla pořídit si Pomeraina – krycího pejska Ashley, ke kterému jsem plánovala postupně pořizovat psí holky. Chtěla jsem si splnit svůj sen mít malou chovnou stanici a odchovat pár štěňátek. Jeli jsme si v zimě na Slovensko pro krémového pejska původem z USA linie. Nádherné štěňátko, které neustále vyžadovalo od těch dvou babiček pozornost a chtělo si hrát. Ashley vyrostl v krásného pejska, i když trochu většího než jsme čekali, na výstavách sbíral tituly a tak máme doma Českého šampiona. Když Vikynka odešla do psího nebíčka, Marcinka také již nebyla nejmladší a temperament štěněte nesla velice nelibě, tak jsem pořídila další štěně. Říkala jsem si, že babička Marcinka bude mít klid. A tak do rodiny přibyla fenečka zrzečka Britany. Brituška je spíš samotářka. Velikostí, zbaveními i povahou hodně připomíná Vikynku, říkám, že pánbíček mi ji poslal, aby mi nebylo po Vikynce tak smutno. Většinu dne si lebedí ve svém pelíšku, kam si natahá své plyšáky a je spokojená. Pokud si večer sednu k TV na sedačku, tak je její místo na hrudníku paničky, uvelebí se mi až pod bradou, takže sledování obrazovky je přes špicí kožíšek těžké. Jedině co ji vždy vyvede z klidu je naše kočička Sisi, tu musí vždy prohnat a poštěkat, je to přece jiný živočišný druh. Pak přibyla do rodiny black and tan Jessy. Jessynka je moc hodná fenečka a výborná maminka. Jak ta se umí starat o svá psí miminka. Z prvního vrhu měla tři nádherné chlupaté kuličky. Bylo mi hned jasné, že pokud tam bude holčička v barvě, kterou ještě nemáme, zůstane doma. A tak máme Almu. Když mužský krotí její temperament, tak mu říkám, jo co sis porodil, to máš. Jessy rodila, když jsem byla v práci a mužský mi volal, kde jsi, pojeď domů, máme první štěně. Byla to černá holka a dostala jméno Alma. Černá je pro ni tou pravou barvou, neboť je to převtělený čert. Nejaktivnější zvířátko co znám, stále ve střehu, stále vymýšlí nějaké lotroviny, a když už nemá psího parťáka na zlobení, tak vezme za vděk naší kočičkou Sisi. I z jejího druhého vrhu byla také tři překrásná štěňátka. S novými páníčky jsem v kontaktu a vím, jak se naše psí děti mají. Po dvou letech přibyla do psí smečky Lady, zrzinka orange sable, je to náš nejmenší pejsek drobeček téměř trpaslíček. Je to moje závislačka, která mě následuje na každém kroku. Jakmile se zvednu, jde za mnou, takže se mnou chodí i na WC. Posledním naším přírůstkem je Beyonce – prostě Bey. To je také moje závislačka, ale projevuje to jiným způsobem. Je to vyloženě vítací typ. Ne že by ostatní nebyli vítací, ale ona si to užívá nejdéle. Vítá tak dlouho až zůstane sama a veškerá přízeň paničky je jen a jen její. Nejvíce miluje drbání u kořene ocásku. Bejinka je moc pěkná, i na výstavách se líbila a dostala výbornou, ale nechce se předvádět a má tendence utíkat z kruhu, chvíli chodí jak má, ale pak jí to přestane bavit a hurá pryč. Na rozdíl od Ashley, který si výstavy vyloženě užíval a nemohl se ráno již dočkat, takže jsme věci na výstavu museli připravovat tajně v noci, když spal, protože měl hrůzu z toho, abychom ho doma náhodou nezapomněli, tak moc se těšil a stále nás vehementně popoháněl, abychom už konečně vyjeli. Je to škoda, že se Bey nechce vystavovat, je nádherné mohutné kostry, nádherného creme sable zbarvení a ty její oči, jak ty se umějí dívat, říkám ještě jen promluvit.

 Musím jen plně souhlasit s jednou chovatelkou, která trefně napsala o Pomerainech, že je to jako s bramborovými lupínky, jeden nikdy nestačí. Nejsem schopna říci, zda je počet pejsků konečný,  takže třeba možná …….

 Jedno vím jistě, špiclíci jsou láska na celý život, nikdy Vás nezarmoutí, jedině když odejdou do psího nebíčka. Neznám lepší terapii než hladit psí kožíšek a věřte, že špic má ten nejkrásnější kožíšek co znám.